Všichni, koho panel jmenoval

Stát v 70. letech prosazoval pozdější sňatky, delší odstupy mezi porody a méně dětí, pak kolem let 1979–1980 zavedl politiku jednoho dítěte. Vymáhání zahrnovalo povolenky k porodu, finanční sankce a v doložených případech nucené potraty a sterilizace. Čína později omezení uvolnila: v roce 2016 celostátně na dvě děti a v roce 2021 na tři.

Za indického výjimečného stavu prosazovali úředníci sterilizační cíle administrativním tlakem a v mnoha případech i nátlakem. Výraznou politickou hybnou silou byl Sanjay Gándhí, přestože nezastával žádný vládní úřad. Kampaň porušila reprodukční samostatnost, ale nebyla jediným ani hlavním vysvětlením desítky let trvajícího poklesu plodnosti v Indii.

Írán v roce 1989 obnovil národní program plánovaného rodičovství a v roce 1993 přijal podpůrné zákony. Veřejné služby dodávaly antikoncepci a prosazovaly menší rodiny, souběžně se rozšiřovala venkovská zdravotní péče a vzdělání. Vláda se později obrátila k podpoře porodnosti.

Zavedla politiku jednoho dítěte (a předtím kampaň „později, s většími odstupy, méně") s využitím nucených potratů, povinných sterilizací a likvidačních finančních pokut, aby omezila počet narozených. Tohle shora řízené demografické inženýrství aktivně zabránilo stovkám milionů porodů. Násilně urychlilo pokles plodnosti, který už i tak probíhal.

Za výjimečného stavu vedeného Indirou a Sanjayem Gándhíovými přijal stát agresivní opatření populační kontroly zaměřená na masové, často nucené sterilizace mužů (vasektomie). Miliony mužů byly sterilizovány pod nátlakem navázaným na státní dávky nebo pod výslovnými hrozbami. Vyvolalo to obrovský politický odpor a hluboce to poznamenalo demografickou dráhu Indie.

Od roku 1973 vymáhala kampaň „později, s většími odstupy, méně" pozdní sňatky, delší rozestupy a méně porodů. Od roku 1979 používala politika jednoho dítěte pokuty, ztrátu zaměstnání a na mnoha místech i nucené potraty a sterilizace, s výjimkami pro venkov a etnické menšiny. Politika trvala do let 2015–2016 a pak se uvolnila na dvě a tři děti, aniž by se porodnost trvale vrátila.

Indie spustila první národní program plánovaného rodičovství v roce 1952 a později používala cílová čísla, odměny a sítě poraden. Za výjimečného stavu v letech 1975–77 zasáhlo sterilizační tažení miliony lidí, často pod nátlakem, zvlášť v severních státech. Následovala odezva, ale rozsáhlý veřejný aparát plánovaného rodičovství fungoval dál.

Zhruba od roku 1970 vedla kampaň „později, s většími odstupy, méně" a od let 1979–80 do roku 2015 politiku jednoho dítěte, vymáhanou kvótami, pokutami, nuceným zavedením nitroděložního tělíska, sterilizacemi a v mnoha doložených případech i nucenými potraty. Čínská plodnost přitom klesla z asi 6 na méně než 3 ještě předtím, než politika jednoho dítěte začala — většina poklesu tedy nejtvrdším pravidlům předcházela. Politika přesto na celou generaci měřitelně srazila počet narozených a vychýlila poměr pohlaví.

Za výjimečného stavu 1975–77 stanovila státům a úředníkům sterilizační kvóty; v letech 1976–77 bylo provedeno řádově osm milionů sterilizací, mnoho z nich pod nátlakem nebo výměnou za příděly potravin, půdu či práci. Program se po volbách v roce 1977 politicky zhroutil. Dlouhodobý pokles indické plodnosti táhlo především vzdělání a pozdější sňatky, ne tahle epizoda.

V letech 1996–2000 uskutečnila národní program reprodukčního zdraví, v jehož rámci bylo sterilizováno řádově 270 000 žen, převážně chudých a původem z indiánských komunit, s rozsáhle doloženými kvótami a chybějícím informovaným souhlasem. Dopad na celostátní plodnost Peru byl mírný; škoda byla způsobena konkrétním lidem.

Zavedly programy a opatření plánovaného rodičovství, které přímo přispěly ke snížení plodnosti.

Zavedly opatření mířící přímo na snížení porodnosti.

Indie přijala v roce 1952 jako první země oficiální antinatalitní populační politiku. Vybudovala celostátní infrastrukturu plánovaného rodičovství z poraden a terénních pracovníků. V období výjimečného stavu mezi lety 1975 a 1977 proběhly donucovací sterilizační kampaně, při nichž byly sterilizovány miliony převážně chudých mužů, často pod tlakem nebo bez informovaného souhlasu. Po roce 1977 se program přesunul k dobrovolným cílům a později k rámci reprodukčního zdraví.

Čína přešla od dobrovolné kampaně „později, s většími odstupy, méně" na počátku 70. let k politice jednoho dítěte v letech 1980 až 2015, vymáhané povolenkami k porodu, výbory na pracovištích a v sousedstvích, finančními sankcemi a vynucenými potraty a sterilizacemi. Politika výslovně mířila na snížení porodnosti kvůli hospodářskému plánování. V roce 2016 byla uvolněna na dvě děti a v roce 2021 na tři.

Od konce 60. do 80. let varovali ekologičtí autoři a organizace, že růst populace předežene produkci potravin a zničí ekosystémy. Hnutí lobbovalo za mezinárodní financování populačních programů a ovlivnilo americkou zahraniční pomoc skrze program podle hlavy X i populační programy USAID. Poskytlo ideologické krytí státním programům plánovaného rodičovství, zvlášť v Asii.

Financoval a prosazoval programy plánovaného rodičovství v rozvojových zemích, dodával antikoncepci, školil zdravotníky a hájil reprodukční práva. Práce UNFPA v 70. až 90. letech zásadně přispěla ke snížení plodnosti v zemích jako Bangladéš, Írán a Thajsko tím, že antikoncepci široce zpřístupnila a učinila společensky přijatelnou.

V roce 1979 zavedla politiku jednoho dítěte a vymáhala přísné porodní limity pokutami, nucenými sterilizacemi a potraty. Politika přímo snížila čínskou plodnost z asi 3 v roce 1980 na asi 1,6 v roce 2000. Plodnost sice už kvůli urbanizaci a vzdělání klesala, ale politika trend urychlila a vytvořila dlouhodobé demografické nerovnováhy.

Zavedla politiku jednoho dítěte (1979–2015) s pokutami, nucenými sterilizacemi a pracovními postihy. Byl to přímý, záměrný zásah s cílem potlačit porodnost kvůli hospodářské modernizaci. Dosáhla rychlého snížení plodnosti za obrovskou lidskou i demografickou cenu.

V roce 1979 zavedla politiku jednoho dítěte a vymáhala porodní kvóty pokutami, nucenými potraty a sterilizacemi. V roce 2016 se uvolnila na dvě děti a v roce 2021 na tři, ale demografická škoda už byla napáchaná.

Za výjimečného stavu (1975–1977) zavedla donucovací sterilizační tábory zaměřené na chudé, s kvótami pro státní zaměstnance a odměnami za sterilizaci. Za jediný rok bylo provedeno přes 8 milionů sterilizací, často pod nátlakem.

Několik vlád zavedlo výslovné programy populační kontroly, zvlášť v pozdním 20. století. Sahaly od distribuce antikoncepce a osvěty po donucovací opatření typu odměn za sterilizaci. Tyhle programy měřitelně urychlily pokles plodnosti v konkrétních zemích.

V letech 1980 až 2015 uplatňovala politiku jednoho dítěte

Čínský stát zavedl kolem roku 1980 celostátní politiku jednoho dítěte pro většinu chanských párů a vymáhal přísné limity porodů správními kontrolami, pobídkami a sankcemi.[6][8] Empirické práce srovnávající Chany, na které se politika vztahovala, s etnickými menšinami, které byly z velké části vyňaté, odhadují, že politika přímo snížila pravděpodobnost druhého dítěte zhruba o jedenáct procentních bodů, což odpovídá asi třetině pozorovaného poklesu druhých porodů.[8] Následný výzkum naznačuje, že kromě okamžitého mechanického efektu přispělo vyrůstání v režimu malých rodin k mezigenerační „pasti nízké plodnosti" v čínských městech, protože jedináčci si vytvořili trvalou zálibu v malých rodinách navzdory pozdějšímu uvolnění.[6] Kombinace donucovacího omezení a dlouhodobé změny normy dělá z Číny jasný případ, kdy konkrétní státní politika vyrobila prudké a trvalé snížení porodnosti.

Za výjimečného stavu v polovině 70. let vedla indická vláda agresivní tažení plánovaného rodičovství postavené na masových sterilizacích, často s nátlakem nebo silným tlakem na muže a ženy, kteří už několik dětí měli.[9][10] Historické záznamy i demografické rozbory ukazují, že počet sterilizací vyvrcholil v letech 1976–77 na víc než osmi milionech zákroků, přičemž některé státy přijaly povinné nebo kvótami řízené postupy zaměřené na konkrétní skupiny obyvatel.[9][10] Následné práce spojují vysokou intenzitu sterilizací v tomhle období s pozdějším poklesem využívání jiných moderních zdravotních služeb, včetně očkování a porodů v nemocnici, což naznačuje dlouhý stín nedůvěry, který donucovací praxe zanechala.[10] Kampaň jednoznačně snížila budoucí porodnost u sterilizovaných a v některých regionech přetvořila postoje ke státním programům reprodukčního zdraví.

USAID financovala mezinárodní služby plánovaného rodičovství, dodávky antikoncepce a demografický výzkum. Dřívější populační pomoc výslovně zahrnovala zpomalení růstu populace; později se ústředními deklarovanými zásadami staly reprodukční zdraví a dobrovolná volba. Dobrovolné poskytování sice záměrně snižuje počet neplánovaných porodů, ale není totéž co donucovací potlačování porodnosti.

Zaměstnavatelé, vlády a instituce v oblasti bydlení společně určují pracovní dobu, kariérní postihy, dostupnost péče o děti i přístup k rodinnému bydlení. Uspořádání, které vyžaduje rozsáhlou placenou práci a péči ponechává na domácnostech, zvyšuje praktickou cenu rodičovství. Celý tenhle výsledek nikdo jednotlivý nenavrhl a objevuje se i mimo běžně kapitalistické systémy.

Tahle hnutí usilovala o přístup ke vzdělání, práva v zaměstnání, reprodukční volbu a svobodu od povinného manželství a mateřství. Tyhle změny přispěly k nižší plodnosti tam, kde se ženy dřív nemohly vyhnout nechtěným porodům ani hledat jinou životní cestu. Je to příčinná odpovědnost za rozšíření volby, ne doklad koordinovaného plánu na zrušení rodin.

Miliony lidí nezávisle přizpůsobily rodinné plány přežívání dětí, vzdělání, práci, vztahům a vlastním představám. Mnozí chtěli menší rodinu; jiní chtěli děti, které si prakticky nemohli dovolit. Jejich sečtená rozhodnutí vytvořila výsledek, který si nezvolila žádná jednotlivá instituce.

Vyvinula a nechala schválit u FDA Enovid, první komerčně vyráběnou antikoncepční pilulku. Tím, že se jí podařilo masově vyrábět vysoce spolehlivou, diskrétní metodu antikoncepce ovládanou ženou, od základu změnila mechaniku lidského rozmnožování. Umožnila široké oddělení sexu od rození dětí.

Kombinací územního plánování, finalizace bydlení jako investičního aktiva a koncentrace do měst vyhnal moderní trh s bydlením cenu rodinného bydlení mimo dosah běžného mladého pracujícího. Tahle ekonomická realita strukturálně nutí mladé odkládat založení rodiny, dokud si nezajistí stabilní bydlení. Výsledné zpoždění pak biologicky omezuje celkovou plodnost.

Působil jako hlavní světový motor distribuce moderní antikoncepce a osvěty o plánovaném rodičovství v rozvojovém světě. Financováním a organizováním sítí klinik zpřístupnil plánované rodičovství miliardám žen, které do té doby neměly prostředky, jak omezit počet svých dětí.

Financovaly poradny, školení, antikoncepci a politický tlak na plánované rodičovství napříč Asií, Latinskou Amerikou a Afrikou. Americké memorandum NSSM 200 z roku 1974 rámovalo vysokou zahraniční plodnost jako americký zájem. Peníze Fordovy a Rockefellerovy nadace a populační konference OSN vybudovaly otevřenou — ne tajnou — síť programů a cílů.

Po roce 1960 se ve velkém objevila spolehlivá antikoncepce ovládaná ženou, pak nitroděložní tělíska, injekce a snadná sterilizace. Nezměnilo to, co který pár chtěl, ale prudce to zmenšilo rozdíl mezi chtěnou a dosaženou plodností a učinilo odložené rodičovství slučitelným se sexuálním životem.

Páry zareagovaly na levnější antikoncepci, dražší děti a lepší možnosti žen tím, že měly méně porodů. V demokraciích — a v Číně po skončení politiky — lidé dávají najevo, že chtějí dvě děti nebo méně, jakmile jsou městští a vzdělaní. Žádné ministerstvo nenařídilo italské, japonské ani korejské plodnosti klesnout na extrémně nízkou úroveň.

Napjatá nabídka městských pozemků, ceny bydlení rostoucí rychleji než mzdy mladých a zbrojení v honbě za vzděláním udělaly z druhého či třetího dítěte velkou finanční sázku. Dvojí příjem se stal nutností, aby se bydlení dalo zaplatit, což zdražilo čas věnovaný péči. Žádná jednotlivá firma to nenavrhla jako protiporodní politiku; vzniklo to z územních pravidel, inflace titulů a ekonomiky aglomerací.

Od poloviny 60. let financoval, navrhoval a prosazoval národní programy plánovaného rodičovství napříč Asií, Latinskou Amerikou a Afrikou, někdy s pomocí vázanou na demografické cíle. Některé programy byly dobrovolné a jen uspokojovaly existující poptávku po antikoncepci, jiné sterilizace motivovaly odměnami nebo je vynucovaly. Káhirská konference v roce 1994 přístup řízený cílovými čísly formálně odmítla.

Umožnila párům levně a spolehlivě mít přesně tolik dětí, kolik chtěly. Demografické průzkumy setrvale ukazují, že antikoncepce spíš uzavřela rozdíl mezi chtěnou a skutečnou plodností, než že by snížila samotné přání mít děti; schválení pilulky v roce 1960 se s koncem amerického baby boomu časově sešlo, ale nezpůsobilo ho.

Nikdo nerozhodl, že děti přestanou v osmi letech pracovat, nastoupí na deset let do školy a matky půjdou do placeného zaměstnání; tohle vzešlo z industrializace a všude se to zavádělo po kouscích. Dohromady to proměnilo děti z přispěvatelů do rodinného rozpočtu v nákladnou investici a zdražilo čas matek. Je to největší jediný blok celého poklesu — a nemá viníka.

Rostoucí nájmy a ceny bytů v poměru k příjmům mladých spolu s nejistými začátky kariéry po roce 2008 pravděpodobně oddálily zakládání domácností a první děti v Evropě, východní Asii a Severní Americe. Korelace je konzistentní, ale odhady příčinného vlivu se výrazně rozcházejí a některé země s nízkou plodností mají levné bydlení.

Poskytovaly podporu a prostředky programům plánovaného rodičovství po celém světě.

Prosazovaly hospodářský rozvoj a urbanizaci prostřednictvím různých politik a programů.

Prosazovala politiku a postupy mířící na snížení tempa růstu populace.

Ovlivnily kulturní postoje a představy o velikosti a uspořádání rodiny.

Přispěla k větší ekonomické nejistotě a ke změnám rodinných hospodářských strategií, což mohlo ovlivnit rozhodování o dětech.

Brazílie nikdy nepřijala oficiální antinatalitní populační politiku, ale její model státního rozvoje prosazoval rychlou urbanizaci, stěhování z venkova do měst a rozmach masmédií, aniž by ve velkém poskytoval veřejné služby plánovaného rodičovství. Sterilizace byla nezákonná, ale v soukromých klinikách se prováděla běžně, často na ženách, a později se legalizovala. Role státu byla nepřímá — skrze hospodářskou politiku a nečinnost, ne skrze výslovnou populační kontrolu.

Farmaceutické firmy vyvinuly, vyrobily a uvedly na trh hormonální antikoncepci, nitroděložní tělíska a později dlouhodobě působící vratnou antikoncepci. Vydělávaly na rozšiřování dostupnosti a investovaly do distribuce veřejnými i soukromými kanály. Jejich role byla především dodavatelská, tedy reagovala na poptávku, spíš než že by ji vytvářely — marketingové kampaně nicméně rozšířily povědomí i přijetí.

IPPF a její národní pobočky, založené v roce 1952, lobbovaly u vlád za přijetí programů plánovaného rodičovství, školily poskytovatele, distribuovaly antikoncepci a rámovaly plánované rodičovství jako lidské právo. Od roku 1969 působily vedle Populačního fondu OSN. Hnutí sehrálo klíčovou roli v tom, že se představa, že vlády můžou a mají pomáhat párům omezovat počet dětí, stala normální.

Digitální média rozšířila kanál pro šíření norem a roznesla obrazy života bez dětí, městské spotřeby a odkládaného rodičovství. Seznamovací aplikace změnily vznik partnerství tím, že rozšířily výběr a oddálily závazek. Chytré telefony také umožnily práci a studium na dálku, což dál zdražilo čas věnovaný výchově dětí. Efekt je nejvíc vidět v zemích s vysokými příjmy, ale je čím dál globálnější.

Od 60. let vyvíjel a uváděl na trh moderní antikoncepci (pilulku, nitroděložní tělíska, injekce), čímž se kontrola plodnosti stala mnohem účinnější a dostupnější. Jeho inovace převzaly vlády i neziskové organizace a rozšířily je po celém světě. Průmysl sice nebyl jediným hybatelem poklesu plodnosti, ale jeho výrobky byly nutnou podmínkou prudkých poklesů z konce 20. století.

Privatizace, úsporná opatření a uvolnění trhu práce v 80. až 2000. letech zvýšily ekonomickou nejistotu mladých a ztížily jim finančně zvládnout děti. Tahle politika oslabila sociální záchranné sítě (příspěvky na hlídání, rodičovskou dovolenou), které předtím větší rodiny podporovaly. Nejsilnější byl efekt v zemích jako USA, Británie a jižní Evropa, kde plodnost po 80. letech prudce klesla.

Prosazovala reprodukční práva žen, dostupnost antikoncepce a rovnost pohlaví — a všechno tohle plodnost snížilo tím, že dalo ženám větší kontrolu nad vlastním tělem a životem. Feministická hnutí také zpochybnila tradiční role pohlaví, takže se stalo přijatelnějším sňatek i děti odkládat. Nebyla jedinou příčinou, ale jejich úsilí bylo klíčovým umožňovatelem poklesu plodnosti na Západě i jinde.

Většina poklesu plodnosti odráží miliony soukromých rozhodnutí žen a párů, ne politiku shora. Jak se šířily vzdělání, urbanizace a antikoncepce, volili lidé méně dětí z osobních i ekonomických důvodů. Tyhle volby utvářely strukturální síly, ale žádný jednotlivý aktér je neřídil. Pokles působí jako něčí vina, protože má velké společenské důsledky — vyvstal však z velké části sám.

Přispěl k růstu nákladů na bydlení, který mladým ztěžuje pořídit si děti. Ve městech jako Hongkong, Soul nebo San Francisco jsou vysoké ceny bydlení hlavním důvodem nízké plodnosti. Lobbování odvětví proti opatřením pro dostupné bydlení (například reformám územního plánování) tenhle trend zhoršilo. Není to jediná příčina, ale je to významná překážka zakládání rodin.

Přijaly zákony o povinné školní docházce a stavěly střední školy pro dívky, často s podporou mezinárodní pomoci. Byla to záměrná politická rozhodnutí upřednostňující rozvoj lidského kapitálu před pronatalitními cíli. Demografický důsledek byl z velké části nezamýšlený, ale předvídatelný.

Financovaly a rozdávaly antikoncepci, školily zdravotníky a celosvětově hájily reprodukční práva. Reagovaly na vyslovenou poptávku, spíš než aby vnucovaly západní preference. Jejich rolí bylo umožnit volbu, ne diktovat velikost rodiny.

Vytvořily omezení nabídky bydlení územním plánováním, regulací využití půdy a tržní dynamikou, takže rodinné byty jsou vzácné a drahé. Žádný ústřední aktér snížit porodnost nezamýšlel, ale systémový výsledek větší rodiny cenově vytlačil. Je to strukturální tlak, který vyvstal sám, ne záměrná politika.

Postavily kariéru na nepřetržité práci na plný úvazek, neslučitelné s péčí, a trestaly rodičovskou dovolenou i flexibilitu. Skloubit práci s několika dětmi se tím profesně prodražilo, zvlášť ženám. Tahle struktura vzešla z maximalizace zisku, ne z protirodičovského úmyslu.

Od 60. let financovaly a provozovaly programy plánovaného rodičovství napříč rozvojovým světem, rozdávaly antikoncepci a prosazovaly normu malé rodiny. Ve většině případů byly dobrovolné, ale výslovně byly navržené tak, aby plodnost snížily.

Vytvořil trhy práce vyžadující vysoké vzdělání, dvojí příjem a ochotu se stěhovat, čímž se velké rodiny staly ekonomicky nerozumnými. Nebylo to rozhodnutí žádného výboru, ale vlastnost, která vyvstala z přechodu kapitalismu od průmyslu ke službám a znalostní ekonomice.

Prosazovalo vzdělání žen, jejich účast na trhu práce a reprodukční samostatnost. Posunulo tím kulturní normy i právní rámec tak, že se z rození dětí stala volba místo osudu.

Vyvinul a uvedl na trh perorální antikoncepci (Enovid schválen v USA v roce 1960) a dodal tím technický prostředek ke spolehlivé kontrole plodnosti. Bylo to obchodní rozhodnutí s demografickými důsledky.

Mnohostranné organizace a mezinárodní dárci financovali dostupnost antikoncepce a programy reprodukčního zdraví v rozvojových zemích. Byly sice rámované jako péče o zdraví žen, ale výslovně mířily na snížení porodnosti v oblastech s vysokou plodností.

Trhy s městskými nemovitostmi po celém světě vyhnaly náklady na bydlení na násobky mediánového příjmu, jaké v dřívějších desetiletích neexistovaly. Prostor potřebný k výchově dětí se tím pro mnoho mladých stal nedostupným.

Farmaceutické firmy od 60. let vyvinuly a masově vyráběly hormonální antikoncepci. Ženy tím poprvé v dějinách získaly spolehlivou kontrolu nad plodností a soukromá rozhodnutí o velikosti rodiny se staly uskutečnitelnými.

Mezinárodní i národní úsilí o rozšíření školní docházky, zvlášť u dívek, výrazně zvýšilo gramotnost žen a dokončené středoškolské vzdělání po celém světě. Otevřelo to jiné cesty k příjmu a postavení než rané mateřství.

Od 60. a 70. let prosazovala celosvětové programy plánovaného rodičovství

V 60. letech vyvinul perorální antikoncepci

Po druhé světové válce rozšířily ženám přístup k vysokoškolskému vzdělání

Zvýšil náklady na výchovu dětí zdražením bydlení a vzdělání

Po krátké porevoluční pronatalitní fázi Írán obrátil kurz a v roce 1989 spustil komplexní program plánovaného rodičovství, který výslovně prosazoval menší rodiny a přes veřejné zdravotnictví široce zpřístupnil moderní antikoncepci.[14] Úhrnná plodnost prudce klesla ze zhruba 5,5 porodu na ženu na konci 80. let pod 2,8 v polovině 90. let a kolem roku 2000 dál k hranici prosté reprodukce — jde o jeden z nejrychlejších přechodů zaznamenaných mimo východní Asii.[14] Program zapojil řadu státních institucí i masovou komunikaci, aby rozšířil nové normy o hodnotě malé rodiny, přičemž rozšíření antikoncepce vzrostlo i na venkově na zhruba dvě třetiny a víc.[14] Stát tu jednal záměrně, ale převážně dobrovolnými prostředky založenými na službách a v souladu s cíli reprodukčního zdraví, ne otevřeným nátlakem.

Od 70. do 90. let sjednotily mezinárodní agentury, vlády a nevládní organizace celosvětovou agendu propojující plánované rodičovství s reprodukčním zdravím a právy žen; vyvrcholilo to v roce 1994 Mezinárodní konferencí o populaci a rozvoji (ICPD) v Káhiře.[15] Akční program ICPD výslovně přesunul těžiště od úzké kontroly plodnosti k širšímu reprodukčnímu zdraví a potvrdil právo párů i jednotlivců svobodně a odpovědně rozhodovat o počtu, rozestupu a načasování dětí a mít k tomu informace i prostředky.[15] Hnutí podpořilo rozsáhlé rozšíření dostupnosti antikoncepce i péče o matku a dítě v mnoha zemích s nízkými a středními příjmy, často s technickou a finanční pomocí mezinárodních dárců.[13][15] Pomohlo tím posunout celosvětovou plodnost z velmi vysokých hodnot k hranici prosté reprodukce tím, že změnilo pole možností, v němž lidé o reprodukci rozhodovali — i když v rétorice trvalo na dobrovolnosti.

Rozšíření urbanizace a tržních průmyslových ekonomik změnilo ekonomický počet spojený s dětmi tím, že zvýšilo přímé náklady i náklady ušlé příležitosti, změnilo podmínky bydlení a trhu práce a přetvořilo roli žen.[2][4][20] Rozsáhlá demografická literatura dokládá, že plodnost bývá ve městech nižší než na venkově a že vyšší míra urbanizace se historicky pojí s poklesem velikosti rodiny ve většině regionů — nedávné poznatky z částí subsaharské Afriky ale ukazují výjimky, kde růst měst provázela vysoká plodnost.[1][3][5] Moderní městské ekonomiky ztěžují skloubení více dětí s nepřerušeným vzděláváním a zaměstnáním, zvlášť u žen, a odměňují kvalifikovaná místa, která často vyžadují odložené rodičovství.[2][4] Tyhle strukturální síly nejsou dílem jednoho záměrného aktéra, přesto tvoří mocný systém v pozadí, který plodnost tlačí dolů tím, že velké rodiny hůř snášejí převládající životní vyhlídky.

Odvětví vyrábějící pesticidy, plasty a další spotřební zboží přispěla k rozšířené expozici hormonálním disruptorům, jako je bisfenol A, ftaláty a některé herbicidy, a k dalším škodlivinám, které můžou ovlivnit reprodukční zdraví.[7] Přehledové a epidemiologické studie uvádějí za poslední desetiletí značný pokles koncentrace i kvality spermií a spojují tyhle trendy s životním stylem, obezitou, kouřením, špatným spánkem a látkami v prostředí, i když se příčinnost mezi jednotlivými faktory rozlišuje obtížně.[7] Některé z těchhle látek můžou narušovat hormonální regulaci tím, že napodobují nebo blokují steroidní hormony, což může ovlivnit hladinu testosteronu, vývoj varlat i funkci spermií.[7] Tyhle doklady sice podporují roli prostředí a životního stylu při snižování biologické plodivosti, ale jejich kvantitativní příspěvek k celosvětovému poklesu konečné plodnosti se jeví jako mírný proti společenským a ekonomickým hybatelům a zůstává spíš aktivním předmětem výzkumu než uzavřenou hlavní příčinou.

Stavěla se proti některým metodám plánovaného rodičovství, čímž v některých oblastech mohla omezit dostupnost antikoncepce.

Ovlivnily společenské postoje i osobní volby ohledně velikosti rodiny.

Katolická hierarchie setrvale odmítá umělou antikoncepci a potraty. Encyklika Humanae Vitae z roku 1968 tenhle postoj potvrdila. V zemích s katolickou většinou církev ovlivňovala zákonodárství i poskytování veřejné zdravotní péče, zvlášť v Latinské Americe, na Filipínách a v částech Evropy. Plodnost katolíků ale ve většině těchto zemí klesala stejně rychle nebo rychleji než u nekatolíků, protože ženy a páry učení o antikoncepci prostě nebraly na vědomí.

Prosazoval urbanizaci prostřednictvím programů strukturálních reforem

Vakcíny byly zavedeny k prevenci těžkého průběhu covidu-19, ne ke snížení plodnosti. Přišly desítky let po začátku celosvětového poklesu plodnosti a poté, co už mnoho zemí dosáhlo velmi nízkých hodnot. Dostupné doklady o lidských reprodukčních výsledcích tvrzení, že očkování způsobilo rozšířenou neplodnost, nepodporují.

Bývá široce obviňován, že způsobil celosvětový propad plodnosti znečištěním prostředí mikroplasty a „věčnými chemikáliemi" (PFAS), které snižují počty spermií a působí biologickou neplodnost. Tyhle látky sice plodivost ovlivňují, ale demografický propad porodnosti táhne v drtivé většině zamýšlená velikost rodiny, ne biologická neplodnost.

Rozšířená vyprávění tvrdí, že existuje skrytý program na zmenšení nebo výměnu populace pomocí vakcín, chemikálií nebo propagandy. Veřejné programy plánovaného rodičovství skutečně existovaly a v chudých zemích s vysokou plodností ji skutečně chtěly snížit. To ale není totéž jako tajné spiknutí, které by způsobilo východoasijskou plodnost 0,7 nebo evropský propad po baby boomu.

Na internetu bývají obviňovány, že způsobují neplodnost a řídí pokles porodnosti. Plodnost přitom klesala nejrychleji v místech a desetiletích před plošným očkováním i před expozicí plastům (Evropa 1880–1930, Japonsko 1947–57) a dnešní nízká plodnost je v drtivé většině zamýšlená: průzkumy ukazují, že páry mají zhruba tolik dětí, kolik plánují. Jestli klesají počty spermií, je skutečná vědecká debata — ale nedobrovolná neplodnost vysvětluje jen zanedbatelnou část poklesu porodnosti.

Stavěla se proti antikoncepci a potratům a velké rodiny prosazovala jako morální ideál. Její vliv na plodnost byl ale omezený: katolické země jako Itálie a Španělsko mají dnes jednu z nejnižších plodností na světě, zatímco sekulární země jako Švédsko mají plodnost vyšší. Učení církve se z velké části nedodržuje, obzvlášť ve městech.

Údajně vnutili tradičním společnostem individualistické, protirodičovské hodnoty prostřednictvím médií, školství a podmínek rozvojové pomoci. Kritici tvrdí, že to zničilo místní pronatalitní kultury. Pokles plodnosti však začal ještě před pronikáním západních médií a pokračoval navzdory odporu.

Obecně se stavěly proti antikoncepci a potratům a snažily se udržet vyšší plodnost. Jejich vliv ale ve většině vyspělých zemí zeslábl a poklesu plodnosti se jim z velké části nepodařilo zabránit ani v tradičně nábožných společnostech.

Široce rozšířené obvinění tvrdí, že malá skupina elit záměrně vyrobila pokles plodnosti skrytými prostředky, například očkováním nebo přísadami v potravinách. Žádný ověřitelný důkaz tohle tvrzení nepodpírá.

Údajně potlačovaly antikoncepci

V některých politických a mediálních kruzích se opakuje vyprávění o skryté koalici mezinárodních organizací a elit, které řídí záměrný plán snížit, nebo dokonce zpolovit počet obyvatel světa skrytými prostředky.[11][12][15] Ve skutečnosti hlavní mezinárodní populační rámce, například OSN a ICPD, otevřeně formulují cíle univerzální dostupnosti reprodukční péče, dobrovolného plánovaného rodičovství a práva jednotlivce svobodně rozhodovat o dětech, a to bez číselných cílů na snížení porodnosti nebo počtu obyvatel.[11][12][15] Pokles plodnosti, který data OSN ukazují, je pozvolný, různorodý a těsně provázaný s měřitelnými změnami v přežívání dětí, vzdělání, urbanizaci a v rozhodnutích jednotlivých států, ne s nějakou tajnou směrnicí.[11][18][20] Tuhle často zmiňovanou kliku je tedy nejlepší chápat jako obvinění, ne jako empiricky doloženého aktéra, a jako hlavní příčinu toho, že se rodí míň dětí, ji je namístě zprostit viny.